Vypráví Milan Bláha, ředitel a jednatel firmy:

Příběh kulatého vypínače začal na půdě babiččina vesnického domu, kam jsem jako malý kluk jezdil každé prázdniny.

Právě v tom prostoru pod střechou domu se nacházel vybudovaný pokoj. Stoupalo se do něj po dřevěných točitých schodech, které vrzaly a večer budily strašidelný dojem.

Na to místo jsem se vždycky těšil. Malý útulný pokojík se starým lampovým rádiem, postelí s přehozem a vůní sušených hrušek navršených v košíku. Večer jsem se tam tajně vkrádal, doprovázen zvuky vrzajícího schodiště a šátral po stěně, na níž byl malý, možná porcelánový otočný vypínač, který se zapínal zvláštně silným cvaknutím.

Ten zvuk pro mě znamenal téměř zázrak, hned po něm se totiž místností rozlilo příjemné světlo, jež mě vítalo a stávalo se němým svědkem mých klukovských her.

Byl bych se radoval z toho potěšení do konce života, nebýt toho, že jednoho krásného dne můj malý „zázrak“ prostě zmizel. Místo něj čněl ze stěny plastový hranatý vypínač šedé barvy. Když jsem to zjistil, seběhl jsem dolů za dědou a ptal se, proč tam není ten otočný vypínač!? Děda povídá: „Už byl starý a opotřebovaný a občas už nefungoval. Tak jsme ho museli vyměnit.“

Cítil jsem se, jakoby mi ukradli nejmilejší hračku. A tehdy se vnitřně zařekl, že jednou ten kulatý vypínač vrátím na své místo.