Co to je to retro, jak ho chápu a proč si myslím, že retro je stále živé?

Všichni mají dojem, že jsem se zbláznil. Když se mě zeptají: Co děláš? Já odpovím: Prodávám retro vypínače a svítidla. Abych jim to aspoň trochu přiblížil, snažím se je vtáhnout zpět do jejich dětství. Pamatuji se, když jsem byl kluk, měly věci jiný punc a jiné kvality. V dnešní urychlené době tento punc kvality téměř už neexistuje. Počínaje chutí čokolády a konče třeba právě porcelánovými vypínači nebo svítidly.

Pro mne je retro cokoliv a hlavně kdokoliv, kdo se snaží dělat věci dokonale a pocitově, aby měly sílu nás vracet nazpět v čase. Retro je styl života. Je to umanutost tím zastavit se, cítit se dobře a být v klidu. Být pánem svého vlastního života a času. Stojím si za tím, že retro je způsob uvažování a postoj k životu.

Víte, nedokážu si představit, že bych přijel na hory do srubu a našel tam všechno vybavení ve skle či v tolik moderním plastu. Hledám tam (a vlastně i jinde) právě tu naturálnost, tu radost z toho, že něco funguje krásně mechanicky, že to prostě jednoduše krásné je. A neokouká se to ani dalším generacím. Retro je pro mne nadčasové a každé generaci dává možnost se propojit s prostorem, přijmout ho anebo naopak odmítnout jako přežitek. Pamatuji si roky euforie po revoluci, kdy každý vyhazoval staré gramofony a kupoval si kazetové přehrávače, později moderní CD přístroje. A s radostí sleduji návrat těch úžasných černých vinylových kotoučů, včetně způsobu jejich přehrávání, do dnešní doby.

Proč si myslím, že retro je stále živé? Je to jednoduché! Každá doba má své charakteristické znaky a věci, které s námi žijí a obklopují nás. Když jsme větší, dávají nám smysl a dělají nám radost. Nemusíte mít dobré vzpomínky na dětství, ale když nám někdo ukáže krásnou a dokonalou věc, zahřeje nás to u srdce. Cítíme radost z toho, že jsme součástí něčeho. Když se dotknete porcelánového vypínače, je nejdříve studený, ale trvá to jen chvíli, než si klička převezme trochu tepla z vaší dlaně. Když jí pak otočíte a uslyšíte přátelské cvaknutí uvnitř, … zbývá vám už jen se zasnít, zadívat se na porcelánové stahovací svítidlo, připomenout si třeba babiččin dům na venkově či večerní klábosení u prostřeného stolu. Vzpomenete si na lidi, které byste rádi objali, a už tady nejsou. Zbyly jen vzpomínky. Obdivuhodně barevné a živé.

Krásné vzpomínky –  to je retro. 🙂

Milan Bláha