Když jsme se s přítelkyní vydali na Rychlebsko, ani jsme netušili, co objevíme. Nebo spíše kde a co objevíme. Do Račího údolí na Tančírnu jsme ale měli namířeno každopádně. Secesní budova navržená architektem Aloisem Utnerem v Račím údolí, kudy kdysi vedla solná stezka, nám tak nějak už z obrázků učarovala. I její příběh jako takový. Měli jsme políčeno na nedělní Čtení o patnácté s historikem a nadšencem Pavlem Macháčkem, autorem útlé brožurky Tančírna – Georgshale.

Budovu jsme ale navštívili už v neděli ráno. Bylo pro to jako stvořené. Tančírna byla ještě ospalá a teprve počínala být znovuobjevená prvními paprsky slunce. Oddychovala po probdělé svatební noci. Obřady se tady konají v přírodě a útroby tančírny pak slouží k svatebnímu hodování a veselí. My jsme přišli už po něm. Ze stolů se sklízelo a ženich lehce vláčnými a unavenými pokyny koordinoval pomáhající, aby se vědělo, kam s čím. Pak zaklaply kufry a dveře aut a bylo dokonáno. Tančírna ale zvala dále. Jen my jsme s tím ještě chtěli počkat a nejprve jsme navštívili Čertovy kazatelny a zříceninu hrady Rychleby. Až potom unavení a plni očekávání jsme se znovu vrátili a v kavárně v suterénu si dali kávu. A teprve tam jsme je našli. Naše vypínače a zásuvky z řady Garby kolonial. Jakoby tam byly správně a doma. Jakoby jsme byli doma i my. Chvíli je fotíme, obdivujeme výmalbu a zručně vyvedená mosazná světla a doplňky, jež nadšenci zjevně vytvářeli svépomocí. Oceňujeme umístění  a hlavně cit pro detail. Odpoledne se rozhodneme vrátit na již zmíněné čtení.

A je to dobré rozhodnutí. Romantický a trochu idealistický příběh nadšence a historika Pavla Macháčka nás rázem provede Račím údolím a Tančírnou a vrátí nás do dob její nebývalé slávy. Kdy sem ještě chodily dámy a pánové z lepší společnosti na nedělní kávičku a zákusek. Dětskýma očima vnuka slavného stavitele Aloise Utnera Wolfiho nám pan Macháček vypráví krásný příběh z období před druhou světovou válkou, kdy ještě Račí údolí opravdu hostilo raky, a kdy zde vnuk stavitele řady budov v okolí se svým tatínkem objevuje krásy přírody a Tančírnu navštěvuje pak společně s maminkou kočárem o svátečních nedělních odpoledních.

V diskuzi po čtení se dozvídáme i řadu zajímavostí o tomto kraji. O tom, jak Tančírna spoustu let chátrala a přežívala jen díky řadě nadšenců, kteří zachraňovali, co se dalo, jak uměli. Než se ji rozhodlo hnutí Brontosaurus a obec Bernatice vrátit kdysi tolik vyhlášenou slávu. Mnoho pokusů o její záchranu selhalo, ale dobrá věc se nakonec podařila a díky starostovi Bernatic Ing. Mojmíru Michálkovi se podařilo (sice až na šestý pokus) získat dotaci na obnovu tohoto objektu. Tančírna pak byla po rekonstrukci započaté v roce 2014 znovuotevřena a dnes stojí v podobě, ve které ji můžeme obdivovat a samozřejmě i užívat. Konají se v ní nejen již zmíněné svatební obřady, ale také čtení, výstavy, swingové, jazzové, klavírní a jiné koncerty a samozřejmě se v ní také tančí.

Dole v suterénu kavárny si můžou hosté dát kávu, domácí limonádu a třeba i malé občerstvení a posedět s ním buď přímo tam, anebo na nádvoří Tančírny na několika příjemných lavičkách. Rozsvítit a zhasnout tady mohou našimi vypínači a nás velice těší, že tomu tak je. Právě kvůli takovým místům, která v sobě mají jisté genius loci, svou práci děláme tak rádi.