Ten nápad vznikl spontánně. Zrodil se nám v hlavě jednoho pohodového odpoledne. Letěli jsme do Paříže. Přesněji řečeno věděli jsme, že za pár dnů poletíme do Paříže. A protože, co si budeme povídat všichni naši anebo už vaši Montekové a Kapuletky (rozumějme vypínače a zásuvky), se za svůj úslužný život nikam nedostanou, rozhodli jsme se je na cestu vzít s sebou. Futrály neboli papírové krabičky, nechali oba dva u nás doma a obaleni každý půlkou ustřihnuté utěrky (to aby se nepotloukli) byli pro transport umístěni do slušivého tylového pytlíčku se zatahovačkou.
Černý Montek byl nadšený. Bílá Kapuletová trochu skřípala keramikou a remcala. Prý chtěla cestovat první třídou a místo toho musí dřepět v téhle nekvalitní bavlně, … Ale nakonec ji přeci jen strhl Montekův elán a zcela se poddala cestovatelské vášni.
A tak se oba naši statičtí kousci, kteří tedy na rovinu jen stěží dohlédnou za práh domovů a jen pokud mají opravdu štěstí uhnízdí se po zbytek života naproti nějakému oknu s výhledem do ulice či zahrady, …vrhli s námi do poznávání města lásky – Paříže. Moc jim to spolu slušelo. Všude, kde jsme je s převelikou opatrností vytáhli z bavlněného bezpečí, vzbuzovali náramnou pozornost. Začalo to už na letišti. Adrenalin z prvního letu letadlem se dostavil už dříve. Letištní kontrolu na rentgenu totiž mimořádně zaujal Montekův vzhled připomínající tak trochu nějakou bombu. Mlžili jsme. Sice, kdo naše vypínače zná, bomba vlastně jsou… ale tady nebylo místo pro lobbing. Spíš jsme se tvářili hodně nenápadně.
Nakonec se všechno zvládlo. Vzlétli jsme i dosedli. A ti dva naši zamilovaní během tří dnů viděli baziliku Sacré-Coeur, Notre-Dame, prošli se po Montmartru, trochu ostýchavě hleděli na červený mlýn kdysi vyhlášeného kabaretu Moulin Rouge, putovali Luxemburskými zahradami a po Champs-Élysées až k Vítěznému oblouku, viděli Louvre, Invalidovnu, a nakonec spolu vystoupali až na nejvyšší zpřístupněné patro Eiffelovky.