První dubnový týden se jednou za 2 roky Milano stává hostitelem světové výstavy interiérového designu Salone di Mobile 2017, jehož součástí je i výstava osvětlení Euroluce. Každý druhý rok se tak střídá s výstavou Light & Bulding pořádanou v německém Frankfurtu nad Mohanem. Poslední ročníky jsme navštívili i my, abychom, jak se říká, tak trochu „načuchli“ atmosféru a našli zde především inspiraci, nápady a nové partnery, kteří by svým zbožím mohli obohatit náš sortiment.

Letos vyrážíme 2. dubna v podvečer. Cestujeme do nedalekého Bergama, kde nejen pomyslně rozvineme pracovní, a tak trochu i odpočinkový stan. Hipstersky vyhlížející byt v cca 300 let starém baráku, který zjevně žije o sto šest, nás nemůže od této výpravy odradit. Ostatně staré a retro my přece milujeme.

Na výstavu vyrážíme v den zahájení 4. dubna ráno. Vypůjčeným autem je to do Milana zhruba 40 km, což nám na místní přeplněné dálnici a silnicích s hustým provozem zabere zhruba hodinu. Parkujeme bokem od centra a dál na výstaviště se vypravujeme vlakem. Pravda, trochu se potýkáme s koupí jízdenek, ale takový malý dobrodružný výlet za možností je někde – kdekoliv – zakoupit, nás nakonec obohatí. Neboť vede k uvědomění si, jak my se vlastně v těch Čechách máme. Získat jízdenky tady je totiž doslova rébus, který zjevně doposud nerozluštila ani většina místních.

Nicméně, nakonec jsme úspěšní, trochu se směrově zorientujeme na nádraží a vyrážíme. Vlakem je to jedna stanice. Nás otřelé návštěvníky při výstupu z vlaku už ani moc nepřekvapí množství lidí kolem. Dav houstne a sune nás směrem k výstavišti, jež bezprostředně navazuje na vlakovou stanici. Procházíme turniketem a pomocí QR kódu si odpípáme vstup. Směsice národů, tváří a cizinců kolem je opravdu pestrá. Proudí zde lidé z celého světa.  Mladí, staří, solidně vyhlížející i naprostí exoti… lidé na první pohled bohatí, byznysmeni, obchodníci, ale i čumilové, a především řady studentů s ceduličkami s volným vstupem na krku. Bzukot celého tohohle lidského úlu až bolí v uších. Umocňuje ho navíc ještě nad celým výstavištěm se tyčící skleněný baldachýn střechy.

Pro začátek směrujeme jednoznačně ke dvěma pavilonům výstavy Euroluce. Jsou až na konci výstaviště, takže doslova projdeme davem, než trochu zřídne a konečně nás pohltí první hala. Je obrovská. Jednotlivé kóje jsou spořádaně značeny písmeny a čísly. Takové halové mini městečko s ulicemi, v nichž se „možná“ i neztratíte. Vytváříme si jakýž-takýž systém a pomalu prozkoumáváme každý kout. Z kójí kolem nás prostorem proudí světlo. Doslova to tady září. Sklo, porcelán, kov, papír, keramika, dřevo a jiné materiály ve všech možných provedeních a kombinacích. Moderna, klasika, extravagance, přepych, romantika, elegance, jednoduchost a střídmost, oblé tvary, hrany, ale i naprosto nesourodé blázniviny, v nichž by člověk jen stěží v nerozsvíceném stavu rozpoznal lustr či jiné svítidlo. Mírně řečeno…zíráme, …až nám přechází zrak. A fotíme, fotíme, fotíme… Chvílemi si připadáme jako japonští turisté, svou fotografickou vášní známí notoricky.

Zastavujeme se jen u těch menších a pro nás zajímavějších stánků. Zajímá nás příběh. Ptáme se, vyměňujeme si kontakty. První dojem je pro nás stejně důležitý, jako ten poslední. Nakonec nás pár firem, vesměs italských, i osloví.  Co totiž Italové umí, tak věci nepřeplácat a co se týče porcelánu, v jeho výrobě jsou naprostými mistry.

Haly procházíme téměř 4 hodiny. Reklamní taška přes rameno, kterou jsme dostali u vstupu se pozvolna plní katalogy, vizitkami a jiným propagačním materiálem. Před vstupem do designové části výstavy s interiérovým vybavením odpočíváme na trávníku za jednou z hal. Kolem posedávají vesměs mladí lidé a náruživí kuřáci. Voní tu italské jídlo, káva a páchnou cigarety. Ale venku je nádherně a našim hlavám i nohám odpočinek svědčí. Zbytkem výstaviště procházíme další dvě hodiny. Dojmy víří hlavou, jitří mysl. Většina zde prezentovaných interiérů je pro nás přeplácaným kýčem. Svou klientelu si zjevně ale nachází. Vyrobit lze všechno. Umění je ale to všechno nakonec prodat.

Opět se zastavujeme u menších prodejců, kteří prezentují například výrobky z kůže, ručně malovaný nábytek, kování, dřevěné zárubně a další.  I tady sledujeme implementaci svítidel v různě laděných interiérech a několik kousků ohodnotíme bezesporu jako velmi zdařilé.

Po pěti a půl hodinách nakonec unaveni opouštíme výstaviště. Za turnikety si v odpoledním slunci děláme selfie. Vše je třeba zdokumentovat mj. i pro vás. Rádi se, byť zprostředkovaně, podělíme o dojmy a o naději, že něco nového z téhle italské pouti vzejde a rozšíří tak sortiment námi nabízeného zboží. Sítě jsou rozhozeny a chytneme-li do nich „zlatou rybku“, bude to pro nás i pro vás jistě příjemné.

Těšte se tedy s námi.

Váš tým NeNo design Ltd.